Ručení za nezaplacenou daň

Publikováno:
16. březen 2015
Autor:
  • Tomáš Plešingr
Obor:

Ručení představuje tradiční institut sloužící věřiteli k zajištění jeho závazků. Jedná se tak o vztah mezi věřitelem a ručitelem, jehož předmětem je závazek ručitele uspokojit pohledávku věřitele, za předpokladu, že ji neuspokojil sám dlužník. Institut ručení je běžný jak v soukromoprávním prostředí, tak i v prostředí veřejnoprávním, kde status věřitele připadá nejčastěji na stát.

Procesní podmínky ručení jsou z pohledu daní upraveny v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“), konkrétně v ustanovení §§ 171 a 172. DŘ se v oblasti ručení uplatňuje jako obecná úprava v případech, kdy tento institut jiný daňový zákon neupravuje jinak.

Cílem tohoto článku je čtenáře seznámit se zákonným ručením, které si pro své účely vymezuje zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), a to i se změnami, které institut nově zaznamenal. ZDPH není jediným hmotněprávním daňovým předpisem, který institut ručení specifikuje. Dalšími předpisy je zákon o spotřebních daních, zákon o dani z nabytí nemovitých věcí a celní zákon.

Ručení vymezené v zákoně o DPH

Ručení je v ZDPH vymezeno konkrétně v ustanovení § 109, které obsahuje výčet situací, za kterých se plátce, který je příjemcem zdanitelných plnění (dále jen „odběratel“) stává ručitelem za daň, kterou nezaplatil poskytovatel tohoto zdanitelného plnění (dále jen „dodavatel“). ZDPH mj. rozlišuje následující situace, kdy odběratel získává status ručitele.

Vědomá a nevědomá nedbalost odběratele

V souladu s ustanovením § 109 odst. 1 ZDPH se odběratel stává ručitelem za předpokladu, že mu finanční úřad prokáže, že v době přijetí zdanitelného plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že:

  1. daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena,
  2. dodavatel zdanitelného plnění se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo
  3. dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.

S účinností od 1. ledna 2015 došlo k rozšíření formulace týkající se ručení za nezaplacenou daň i na poskytnuté zálohy k přijatému plnění. Rozšíření se týká i v případě nespolehlivého plátce a u dodání pohonných hmot neregistrovaným distributorem (viz níže).

Úhrada na nezveřejněný bankovní účet

Odběratel ručí za nezaplacenou daň také v případech, pokud úplata za přijaté plnění splní zákonem vymezené charakteristiky (viz § 109 odst. 2 ZDPH).

Zde došlo oproti roku 2014 ke změně pouze v případě, kdy je úplata za přijaté plnění zcela nebo i z části uhrazena bezhotovostním převodem na jiný než zveřejněný účet dodavatele a současně tato úplata převyšuje dvojnásobek limitu omezující platby v hotovosti. Tento limit je upraven v zákoně č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, jedná se o limit, při jehož překročení je stanovena povinnost provést platbu pouze v bezhotovostní formě. V rámci novely zákona upravující omezení plateb v hotovosti došlo od 1. 12. 2014 ke snížení výše uvedeného limitu z 350 000 Kč na současných 270 000 Kč. Analogicky se tak snížil limit pro případnou aplikaci institutu ručení za nezaplacenou DPH ze 700 000 Kč na 540 000 Kč.

Nespolehlivý plátce

Podle § 109 odst. 3 ZDPH je odběratel v postavení ručitele, pokud přijme zdanitelné plnění nebo poskytne zálohu dodavateli, o kterém je zveřejněno na stránkách daňového portálu, že se jedná o nespolehlivého plátce. V průběhu roku 2014 byl institut nespolehlivého plátce, jakožto jeden z nástrojů finanční správy v boji s daňovými úniky a podvody na DPH rozšířen i na plátce, kteří jsou účelově nekontaktní, opakovaně neplní lhůty pro povinná podání, dluží státu na DPH více než půl milionu korun déle než 3 měsíce a správce daně mu musel opakovaně stanovit daň podle pomůcek. K dalšímu rozšíření došlo od 1. ledna 2015, které se zaměřilo na společnosti sídlící na virtuálních adresách.

Z důvodu těchto změn doporučila Finanční správa ČR plátcům daně pravidelně sledovat seznam nespolehlivých plátců a udržovat si tak v této souvislosti přehled o svých dodavatelích.

Dodání pohonných hmot neregistrovaným distributorem

Posledním případem, při kterém se odběratel stává ručitelem, nastává v okamžiku dodání pohonných hmot distributorem, o kterém k datu uskutečnění dodání nebo poskytnutí zálohy není zveřejněna informace, že se jedná o registrovaného distributora pohonných hmot podle zákona upravujících pohonné hmoty. 

Správce daně může využít institut ručení a vyzvat odběratele k úhradě dlužné DPH až po bezvýsledném vymáhání nezaplacené DPH způsoby, které správci daně umožňuje daňový řád (viz § 175 odst. 1).

Autor: Tomáš Plešingr