Režim jednoho správního místa, neboli „Mini One Stop Shop“

Publikováno:
9. duben 2015
Autor:
  • Tomáš Plešingr
Obor:

Změny při stanovení místa plnění

Již 12. února 2008 byla schválená Směrnice Rady EU č. 2008/8, která upravila pravidla pro stanovení místa plnění u služeb. Účinnost této Směrnice byla rozdělena do několika etap. Až 1. ledna 2015, tj. skoro 7 let po schválení, vstoupila v platnost část týkající se místa plnění u telekomunikačních služeb, služeb rozhlasového a televizního vysílání a elektronicky poskytovaných služeb. Pro účely tohoto článku převezmeme terminologii zavedenou zákonem o DPH a tyto druhy služeb budeme dále nazývat jako „vybrané služby“.

Místo plnění se při poskytnutí vybraných služeb osobě nepovinné k dani (např. občan, nezisková organizace, která nevykonává ekonomickou činnost, apod.), stanoví, dle nových pravidel, v místě příjemce služby. „Místo příjemce služby“ je pojem, který není vymezen zákonem o DPH a pro jeho pochopení musíme nahlédnout do Směrnice Rady č. 2006/112 a do Nařízení Rady č. 2011/282. Obecně se jím rozumí místo, kde je příjemce služby usazen nebo má bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje. „Místo příjemce služby“ však lze stanovit rovněž za použití tzv. domněnek. Nicméně jedná se o rozsáhle téma, které by si zasloužilo samostatný článek. Ve zkratce lze shrnout, že domněnky se použijí například v případě poskytování vybraných služeb v místě telefonní budky, přístupového bodu Wi-Fi, internetové kavárny, apod. Je-li fyzická přítomnost příjemce služby na tomto místě nezbytná k poskytnutí služby, má se za to, že je příjemce usazen právě v místě telefonní budky, přístupového bodu k Wi-Fi a tak dále.

Místo plnění se při poskytování vybraných služeb stanovilo v místě sídla nebo místě pobytu osoby nepovinné k dani i před 1. lednem 2015. Toto pravidlo se však použilo, pouze pokud poskytovatelem byla zahraniční osoba povinná k dani (tj. osoba usazená mimo EU). Od 1. ledna 2015 tak došlo k rozšíření tohoto režimu i na poskytování vybraných služeb osobami povinnými k dani usazenými v EU. Bude-li teda tuzemský plátce DPH poskytovat vybranou službu občanovi Francie, bude místo plnění stanoveno ve Francii, kde bude tuzemský plátce rovněž povinen odvést DPH a pro tento účel se bude muset ve Francii registrovat k DPH nebo využít možnosti registrovat se k tzv. zvláštnímu režimu jednoho správního místa (dále jen „Mini One Stop Shop“).

Zavedení Mini One Stop Shop

Právě za účelem omezení administrativní náročnosti spojené s registrací v jiných členských státech EU, byl do zákona o DPH zakomponován dobrovolný „Režim jednoho správního místa“, neboli Mini One Stop Shop. I když název tohoto režimu může indikovat, že se jedná o naprostou novinku, skutečnost je taková, že podobný režim se v zákoně o DPH již nacházel a to v ustanovení § 88 a známého jako „Zvláštní režim pro poskytnutí elektronicky poskytovaných služeb“ (uplatňoval se pouze ve vztahu k poskytovatelům ze zahraničí). Při využití tohoto režimu bude poskytovateli plnění umožněno, aby z plnění poskytnutých do zahraničí uhradil lokálnímu správci daně DPH a vyhnul se tak povinnosti registrovat se k DPH ve všech jednotlivých členských státech, kam byla vybraná služba poskytnuta.

Režim jednoho správního místa má dvě formy a to (i) režim EU, který se uplatní pro osoby povinné k dani z EU a (ii) režim mimo EU, který se uplatní pro osoby povinné k dani ze třetích zemí. Druhá zmiňovaná forma je v podstatě obdobou „Zvláštního režimu pro poskytnutí elektronicky poskytovaných služeb“, který byl součástí zákona již delší dobu, a proto se dále zaměříme na „režim EU“, který bude pro tuzemské subjekty jistě více zajímavý.

Režim EU v tuzemsku

Režim EU je v tuzemsku určený pro plátce nebo identifikované osoby, které zde mají sídlo nebo provozovnu (nemají-li sídlo v jiném státě EU) a které nepoužívají režim jednoho správního místa v jiném členském státě EU.

Přihlášku k registraci do režimu lze podat pouze elektronicky a to ve formě datové zprávy. Přihláška musí byt podaná v kalendářním čtvrtletí bezprostředně předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, od něhož plátce nebo identifikovaná osoba hodlá zvláštní režim jednoho správního místa používat. Přihlášku k registraci však lze podat i po poskytnutí vybrané služby a to do 10 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém byla služba poskytnuta. V tomto případě je registrace účinná dnem poskytnutí vybrané služby. Stát, ve kterém se plátce nebo identifikovaná osoba registruje k tomuto režimu, se nazývá „stát identifikace“ a plátce nebo osoba identifikovaná k dani se označuje jako „uživatel“. Správcem daně pro režim jednoho správního místa je Finanční úřad pro Jihomoravský kraj. Je-li daňový subjekt místně příslušný Specializovanému finančnímu úřadu, uplatní se zde, stejně jako u daně z nemovitosti, výjimka a uživatel bude plnit své povinnost vyplývající z režimu u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj.

Jak je v daňovém řízení zvykem, uživatel se může nechat zastoupit při plnění povinnost v rámci režimu jednoho správního místa. Avšak zde, na rozdíl od ostatních řízení, platí výjimka, že zastoupení se může vztahovat pouze ke všem úkonům v rámci režimu. Nelze tedy udělit plnou moc pouze na dílčí úkony, jako je registrace nebo podávání daňových přiznání.

Mimo evidence, kterou je daňový subjekt obecně povinen vést pro účely DPH (§ 100 zákona o DPH), je v režimu jednoho správního místa povinen vést zvláštní evidenci pro všechny plnění uskutečněné v rámci tohoto režimu. Náležitosti, které musí tato evidence obsahovat, stanovuje Nařízení Rady č. 2008/282 a blíže jich popsala rovněž česká daňová správa na svém webu. Jedná se například o uvádění typu vybraného plnění, použité sazby daně, informace použité ke stanovení místa plnění, apod. Na žádost tuzemského nebo zahraničního správce daně, musí být tato evidence poskytnuta elektronicky, takže se předpokládá její vyhotovení rovněž v anglickém jazyce.

Zdaňovacím obdobím pro všechny uživatele režimu je kalendářní čtvrtletí. Daňové přiznání se podává do 20. dne po skončení zdaňovacího období a to pouze v elektronické formě. Na rozdíl od počítání času u lhůt pro jiné daňové řízení zde platí, že připadne-li poslední den lhůty na víkend nebo svátek, tak se lhůta neprodlužuje do následujícího pracovního dne, tj. lhůta je pevné stanovená na 20-tý den. Daňové přiznání se podává i v případech, kdy nevznikla daňová povinnost. Případné opravy základu daně a výše daně se provádějí pomocí dodatečného daňového přiznání.

Jelikož prostřednictvím tohoto režimu plní uživatel své povinnosti vůči jiným členským státům, musí při výpočtu daňové povinnost použít sazby DPH platné v jiných členských státech. Seznam těchto sazeb je zveřejněn na portálu české finanční správy, nicméně i zde platí známé přísloví „I mistr tesař se někdy utne“ a proto si dovolujeme upozornit, že seznam sazeb může zahrnovat chyby.

Konečná daň se vypočte v eurech a to použitím kurzu Evropské centrální banky platného pro poslední den zdaňovacího období nebo pro nejbližší následující den, pokud pro poslední den není kurz zveřejněn. V zásadě to znamená to, že iniciativní uživatel nebude moci podat daňové přiznání v předstihu před skončením zdaňovacího období, i když bude vědět, že žádné plnění již v režimu neuskuteční, jelikož ještě nebude vědět kurz pro přepočet daně. Daň se platí na určený účet Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj.

Za zmínku stojí rovněž otázka uplatnění nároku na odpočet daně. Je totiž běžné, že uživatel může v souvislosti s poskytováním vybraných služeb pořídit vstupy v zahraničí. Režim jednoho správního místa je však určen výhradně pro přiznání daně. Nárok na odpočet DPH přes něj není možné uplatňovat, proto bude muset uživatel zvolit tradiční přístup a DPH zaplacené v zahraničí si nárokovat prostřednictvím žádosti o vrácení daně.

Registraci k režimu lze zrušit jak na vlastní žádost, tak z moci úřední. Správce daně však může zrušit registraci z úřední moci, pouze pokud uživatel neuskuteční plnění v režimu po dobu delší než 8 kalendářních období, nadále nesplňuje podmínky pro použití režimu nebo závažným způsobem poruší své povinnosti. Dovolujeme si upozornit, že jednou z těchto povinností je oznamovací povinnost, kdy uživatel musí veškeré změny hlásit správci daně a to do 10-ti dnů po kalendářním měsíci, ve kterém nastaly.

Ve výše uvedeném textu jsme se zabývali Českou republikou v pozici státu identifikace, nyní se ještě v krátkosti zaměříme na Českou republiku v pozici „státu spotřeby“, tj. státu, kde je místo plnění vybrané služby a kde vznikla povinnost přiznat daň.

Analogicky k výše uvedenému, se plátci DPH z jiných států EU mohou rozhodnout, jestli se v České republice registrují k DPH a přiznají daň, nebo se zaregistrují ve svém státě (tj. státě kde se nachází jejich sídlo nebo provozovna, pokud sídlo není v EU) do režimu jednoho správního místa. Při využití druhé varianty se na ně v České republice nahlíží jako na daňové subjekty a své povinnost v České republice plní prostřednictvím lokálního správce daně ve svém státě. Nicméně na rozdíl od tuzemských daňových subjektů se na ně například nevztahuje tuzemská sankce za nepodání daňového přiznání. Důvod je prostý a to ten, že tato sankce by je měla postihnout ve státě identifikace, ve kterém jsou povinny toto přiznání podávat.

V případě, že Vás tenhle článek zaujal a rádi byste se o režimu jednoho správního místa dozvěděli více, neváhejte se na nás obrátit.

Autor: Tomáš Plešingr