Účast na nemocenském pojištění u smluvního a zahraničního zaměstnance

5. listopad 2018

Výklad jednotlivých právních pojmů v oblasti pojištění či daní bývá v některých případech nejednoznačný a v praxi tak může docházet k odlišnému posuzování daňových povinností či povinností souvisejících s odvodem sociálního a zdravotního pojištění. Jestli odlišný pohled na daný výklad ze strany poplatníků je účelové zastírání skutečného stavu nebo pouhá neznalost a jednání v dobré víře, je poněkud sporné. Přesné znění a význam pojmů je mnohokrát vymezen až závěrečným rozsudkem soudního řízení a ten se následně stává směrodatným i pro další analogické případy.

Kauzou obdobného charakteru se zabýval i Krajský soud v Hradci Králové, jehož předmětem byl střet názorů správního orgánu a poplatníka v souvislosti s posouzením (ne)účasti zaměstnanců v českém systému sociálního zabezpečení. Celý spor byl koncentrován do úvahy, zda je nutné vztah mezi společností jako žalobcem a zaměstnanci, kteří u něj v ČR vykonávali činnost, podřadit pod vztah smluvní zaměstnavatel a smluvní zaměstnanec tak, jak jsou tyto pojmy definovány v zákoně o nemocenském pojištění, nebo zda splňuje definici zahraničního zaměstnance a zaměstnavatele.

Případ se týkal deseti zaměstnanců, kteří v minulosti působili v české společnosti (u žalobce) v Hradci Králové na manažerských pozicích, a od určitého data, aniž by se jejich pracovní zařazení či náplň práce u české společnosti výrazně změnily, se stali zaměstnanci zahraniční společnosti se sídlem v tzv. „nesmluvní cizině“ – na ostrově Jersey. Zahraniční společnost současně uzavřela se žalobcem smlouvu o poskytování manažerských služeb. Pracovní smlouvy, na jejichž základě byli zaměstnanci vysláni k výkonu práce do ČR, byly uzavřeny v souladu s českým zákoníkem práce. Zaměstnanci nadále byli začleněni v organizační struktuře české společnosti a řízeni ředitelem české společnosti (žalobce). Někteří ze zaměstnanců působili v české společnosti dokonce jako členové statutárního orgánu.

V rámci upřesnění případu nelze také opomenout, že zaměstnanci byli až na jednu výjimku občané ČR s dlouhodobým pobytem na území ČR a současně, že zahraniční společnost byla pravděpodobně založena víceméně uměle se základním kapitálem 1 EUR. V roce 2016, resp. 2017, navíc všichni zaměstnanci opětovně uzavřeli pracovní smlouvy s českou společností (žalobcem). I tyto skutečnosti dokreslují skutečný stav kauzy a jako celek mají vliv na závěrečné rozhodnutí Krajského soudu.

Dle zákona o nemocenském pojištění se tzv. smluvním zaměstnancem rozumí „zaměstnanec zaměstnavatele, jehož sídlo je na území státu, s nímž Česká republika neuzavřela mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení, je-li činný v České republice u smluvního zaměstnavatele.“ V případě zaměstnávání smluvních zaměstnanců je smluvní zaměstnavatel povinen odvádět za tyto zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení. Pokud by však výkon pracovní činnosti zaměstnance, který je činný na území ČR, byl ve prospěch zahraničního zaměstnavatele, jednalo by se o tzv. zahraničního zaměstnance, kdy je účast na pojištění dobrovolná, tj. ponechaná na samotném rozhodnutí zaměstnance, jestli o pojištění má zájem či nikoliv.

Podstatným tak v rámci sporu byl zejména výklad slovního spojení „u smluvního zaměstnavatele“, který ČSSZ vnímala jako místní kritérium. Na základě fyzické přítomnosti zaměstnance u jiného zaměstnavatele v ČR posoudila ČSSZ zmíněné zaměstnance jako zaměstnance smluvní a odvozovala z toho jejich povinnou účast na nemocenském pojištění v ČR.

Žalobce naopak argumentoval analogií definice tzv. mezinárodního pronájmu pracovní síly, která je však klíčová zejména v oblasti zdanění. Důležité dle něj mělo být, kdo a jakým způsobem zaměstnance úkoluje a kontroluje. Byl názoru, že pokud je zaměstnanec řízen se strany zahraničního zaměstnavatele, považuje se za zahraničního zaměstnance bez ohledu na to, v jakých prostorách je práce vykonávána. Ani tuto podřízenost se žalobci nicméně v průběhu řízení nepodařilo prokázat a Krajský soud uznal v souladu s názorem ČSSZ, že není dlouhodobě možné, aby manažeři, kteří zastávají vrcholné funkce ve vedení společnosti a jejích orgánech, byli řízeni pouze zvenčí svým zahraničním zaměstnavatelem v rámci poskytování manažerských služeb bez jakékoliv kontroly společnosti, ve které působí.

Krajský soud se nadto přiklonil k názoru ČSSZ, že podstatným pro rozlišení smluvního a zahraničního zaměstnance je to, u koho je práce vykonávána, a to bez ohledu na organizační strukturu smluvního zaměstnavatele či faktickou podřízenost. Na rozdíl od mezinárodního pronájmu pracovní síly tak dle něj z definice zákona o nemocenském pojištění nevyplývá, že by mělo být rozhodující, kdo zaměstnance řídí, kontroluje, uděluje mu pokyny apod.

ČSSZ dále zjišťovala, jakým způsobem jsou zaměstnanci odměňováni a která ze společností hradí mzdové náklady, jelikož tato skutečnost je také jedním ze základních kritérií pro splnění definice smluvního zaměstnavatele. Dle zákona o nemocenském pojištění je smluvním zaměstnavatelem osoba, která má sídlo na území ČR a u níž jsou v ČR činní zaměstnanci zahraničního zaměstnavatele považovaní v ČR za smluvní zaměstnance, „pokud podle smlouvy uzavřené se zahraničním zaměstnavatelem jsou příjmy smluvních zaměstnanců vypláceny smluvním zaměstnavatelem nebo jsou smluvním zaměstnavatelem uhrazovány zahraničnímu zaměstnavateli“. Na základě provedených zjištění byla právě fakturace mezi společnostmi na základě smlouvy o poskytování manažerských služeb poměrně nestandardní, jelikož nezahrnovala jenom standardní odměnu za služby, ale byly zde vyčísleny konkrétní měsíční mzdové náklady na zaměstnance, marže a také paušální náklad za používání kanceláří a další benefity zaměstnanců.

Krajský soud tak jednoznačně ve svém rozsudku dospěl k závěru, že se v posuzovaném případě jednalo o smluvní zaměstnance s povinnou účastí na českém systému pojištění. Uvedená změna ve smluvním nastavení podle něj byla ve skutečnosti pouze formální a zastírala reálný skutkový stav. Zanedbáním povinné účasti zaměstnanců v českém systému sociálního zabezpečení navíc došlo k finančním úsporám na straně české společnosti a uvedení zaměstnanci byli současně vystaveni nemalému riziku, že v případě sociální události nebudou zajištěni z dávek systému sociálního zabezpečení.

Rozsudek Krajského soudu byl žalobcem napaden kasační stížnosti a konečné vyjasnění pojmů smluvního a zahraničního zaměstnance by tak mělo přinést již očekávané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 

Autoři: Soňa Hanigovská, Šárka Veselá

 

V případě dotazů nás kontaktujte

Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Další informace