Rozhovor s Michalem Zapomělem

8. březen 2018
Rozhovor s Michalem Zapomělem

Michal Zapoměl: Jsem bojovník za vlasy krásnější! Charismatický muž si cestu na výsluní kadeřnického světa prosekal obrovskou dřinou a pílí. Dnes patří k uznávaným odborníkům ve své profesi. 

Michal Zapoměl:

  • Několikanásobný majitel titulu Kadeřník roku 12 „kadeřnických Oscarů“. 
  • Od malička ho fascinovaly vlasy, ve školce si hrál s vlasy paní učitelky
  • Dětství prožil na vesnici, hrál na piano, zpíval ve sboru
  • Má vlastní vzdělávací akademii pro kadeřníky
  • Dnes žije střídavě v Praze, Plzni a v Barceloně

Kdy jste se poprvé dotkl vlasů?
Já jsem už od školky miloval vlasy. Paní učitelka měla dlouhé vlasy a nosila zapletený drdol. Když si ho občas rozpustila a dovolila mi si hrát s jejími vlasy, to byl pro mě vrchol blaha.  Nedá se to pořádně popsat, to je jako když se dotýkáte něčeho, co vás naprosto fascinuje, dělá vám to blahý pocit a víte, že kvůli tomu žijete. No jistě, hrál jsem si také s kostkami, miloval jsem stavebnici Merkur, fascinoval mě vesmír, ale moje vášeň byla vždy do vlasů.

Jak jste se dostal k povolání kadeřníka?
To byla dlouhá a krkolomná cesta. Když jsem byl malý, měl jsem umělecké sklony. Hrál jsem na piano a zpíval ve sboru a přemýšlel jsem o studiu na konzervatoři. Žil jsem na vesnici a tam je to trochu jiné. Tatínek zastával názor, že vystuduji řemeslo, protože jen tak ze mě vyroste správný chlap. Poslechl jsem a vystudoval chemicko-potravinářskou průmyslovku. Od začátku jsem věděl, že v oboru pracovat nebudu. Po průmyslovce jsem si udělal rozdílové zkoušky na kadeřníka. V oboru kadeřníka jde o jednu jedinou věc, a to je talent. Talent máte od pánaboha, můžete ho zlepšovat, můžete mít lepší techniku, můžete se toho spoustu naučit. Ale cítění a vnímání, to je dar a ten se nedá naučit. Myslím, že ten dar k vnímání, k estetičnu a krásným věcem jsem dostal jako dítě. A to souvisí se vším, s interiéry, s oblékáním, s vlasy, s bydlením. Rad si kolem sebe vytvářím téměř pohádkovou říši.

Bylo v oboru kadeřník hodně kluků?
Já jsem byl snad jediný kluk v Plzni, který byl v té době kadeřník. V té době to bylo spíš povolání výhradně pro holky. A najednou se mezi nimi objevil kluk, Michal Zapoměl. Po revoluci jsem si pronajal křeslo v jednom salonu a tam jsem tři měsíce pracoval. Potom jsem si založil první vlastní salon ve sklepních prostorách. Jmenoval se Modré kadeřnictví a opravdu bylo celé modré. Od té doby už uplynulo 20 let!!!

2B6A1971.jpeg

Jak vnímali rodiče, že jste se nevěnoval oboru, který vám vybrali?
Víte, život na vesnici byl v době mého dětství hodně odlišný od života ve městě.  A být jiný na vesnici, to už bylo samo o sobě „průšvih“. My jsme ještě navíc měli černou nálepku, protože část rodiny žila v zahraničí. Dvě sestry mojí maminky emigrovaly do Kanady. Byli jsme sledovaní, nikdy jsme nemohli nikam vyjet. Já jsem byl vděčný za převrat, za všechno, co se tady stalo, protože se mě to dotklo. Dnešní generace nemá možnost posoudit tu dobu před a po, já si myslím, že dneska lidem chybí vděčnost za to, jak se mají, jak dobře se mají a stále zapomínáme a mrmláme. To, že jsem se stal kadeřníkem, nesl těžce hlavně můj tatínek, ale dnes je to jinak, a je na mne pyšný.

Jak jste se dostal do Prahy?
Asi před deseti lety jsem koupil v Praze v Soukenické ulici salon Portrait od Kateřiny Kornové. Nebylo to jenom vítězství, ale také sonda do lidských charakterů. Tím, že jsem se přesunul i do Prahy, jsem paradoxně přišel o mnoho přátel. Dnes vím, že i složité a těžké momenty jsou v životě důležité a posunují nás dopředu.  

Jak si vybíráte kolegy?
Srdcem! To musíte cítit a vnímat, jestli je to dobrý člověk a jestli se vám s ním bude dobře spolupracovat. Je to hodně těžké. V současné době mám volná čtyři kadeřnická místa a nemůžu sehnat lidi.  Dneska nikdo nechce pracovat s někým a vytvářet tým, každý je individualista a radši si udělá vlastní no name malý salon, a bude neznámý kadeřník, než aby pracoval v týmu, který ho rozvíjí a podporuje.

Jsou lepší kadeřníci ženy nebo muži?
Je to tak asi na stejno. Muži byli kdysi vnímaní jinak. Já sám jsem měl na začátku hodně těžký post, abych dokázal, že jsem dobrý kadeřník, protože to bylo něco jiného. Dneska ženy říkají, že jdou raději k muži – kadeřníkovi. Znám mnoho talentovaných žen a talentovaných mužů.

Měl jste v někom oporu v začátku?
Neměl jsem finanční oporu, nikdy jsme nebyli žádná bohatá rodina, tatínek byl traktorista, maminka byla zahradnice. Moje první investice do salonu byla 10 tisíc korun. Půjčila mi je moje kamarádka. A deset tisíc korun, to byly před dvaceti lety velké peníze! Ona stála u zrodu mé kariéry, aniž by si to uvědomila.

Co tomu říkají vaši rodiče?
Já doufám, že jsou pyšní, i když to s tatínkem trvalo delší dobu. Já oba svoje rodiče velmi miluji, ale vztahy jsou složitá věc. Asi před dvěma lety mi tatínek řekl v autě, že je na mě nesmírně pyšný. Byla to jediná věta, ale zároveň satisfakce za všechny ty roky a nepotřebuji nikdy nic víc. Maminka prožívá moje vzestupy i pády.

Zažil jste nějaký pád?
Samozřejmě. Nemůžu říct, že mě lidé podrazili, ale spíš se dívali jiným směrem. Stalo se to, že moje kolegyně se rozhodla, že si založí vlastní salon a za mými zády se sešla se všemi lidmi, a ač se mnou ti lidé chtěli spolupracovat, tak ze dne na den se rozhodli až na jednoho člověka (Tomáš z Plzně, jsem na něho strašně pyšný), se ke mně všichni otočili zády. Ale já jsem za to dneska vděčný. Mě to moc posunulo, ale ve chvíli, kdy jste na ulici a nemáte nic, tak je to těžké.

Co říkáte EET a odložené vlny kadeřníků?
Každý se toho hrozně bojí. Já si říkám, že to šlo bez EET, půjde to i s EET. Je důležité to respektovat a je dobré, když to budou dělat všichni. Myslím, že by to neměli lidé bojkotovat. Mě se to nedotklo coby kadeřnictví, ale mám u svého salonu Michal Zapoměl kavárnu, kde mám EET. Zatím mám dobré zkušenosti. Nezatěžuje mě to.

Kdo vám zpracovává daně?
Já se v ekonomických věcech nevyznám a přemýšlet ekonomicky je pro mě velmi náročné. Jsem především kreativec. Vedle sebe jsem měl vždycky člověka, který byl ekonomicky vzdělaný a dlouhé roky se o nás staral. Dneska mám daňovou poradkyni a potom finanční poradkyni. Mám na to lidi, kterým důvěřuji. Je to můj finanční poradce a daňový poradce. Myslím si, že každý má zastávat to svoje místo.
Já mám ke každému člověku, který u mě pracuje, vztah a na každém člověku mi záleží. Jsem pedant, perfekcionista, jsem náročný člověk vůči sobě i lidem kolem sebe. Někdo řekl:  Nejsem náročný, spokojím se jenom s tím nejlepším.

2B6A1986.jpeg

 

Kdo jsou vaši zákazníci?
Nerad používám slovo zákazníci. Jsou to moji klienti. Máme klientky, které si na nás nastřádají a chodí jednou za půl roku. Potom jsou klientky, které chodí v rozmezí 4 – 6 týdnů. Chodí k nám známé osobnosti, herečky, zpěvačky, političky, lékařky, či prodavačky, ekonomky, úřednice, zkrátka ženy ze všech oborů, které chtějí vypadat krásně. Samozřejmě nezapomínáme ani na pánskou klientelu.

Kdybych k vám chtěla zajít, kolik peněz si musím připravit?
Pohybujeme se ve střední kategorii kadeřníků. 80% kadeřníků má podobné ceníky jako my. V základu je to v rozmezí tří až pěti tisíc korun za střih a za barvu, podle toho, co klient požaduje.  

Kdo je náročnější?
Žena je mnohem složitější a ovlivňuje ji mnoho faktorů. Věci mění a ze dne na den může být všechno jinak. I z hodiny na hodinu. (úsměv)

Ještě vezmete do ruky hřeben a stoupnete si ke klientovi?
Pořád! Bez toho bych asi být nemohl. Problém je v tom, že všichni klienti chtějí v první řadě ke mně. Já se snažím, aby viděli, jak skvělé a talentované mám kolegy, které jsem si vyhýčkal, vypiplal. Já si tu práci chci užívat, chci pracovat ne proto, že musím, ale že chci.

Kdo pečuje o vaše vlasy?
Každý kadeřník by nejradši sundal hlavu a ostříhal si ji sám. Mě stříhají moji kolegové! Důvěřuji jim. Dokud si nebudu jistý, že můžu jít ke každému ze svých kadeřníků, tak to není dobré.

Díváte se často do zrcadla?
Samozřejmě, každý den. A svým kadeřníkům zdůrazňuji: Vy musíte být tím vzorem a prezentací svojí práce. Mám rád, když jsou dámy nalíčené, když je vidět, že se o sebe starají, ať už v jakémkoli věku. Třeba moje babička byla dáma každým coulem. Nosila Channel kostýmky a byla to dáma. A voněla Channelem 5. To je pro mě nostalgická vůně. Ona mě naučila, jak vnímat krásu a estetično.

Co považujete za svůj největší úspěch?
To, že už nedychtím po úspěchu. To je obrovské vítězství. Mně se tak dobře spí! Mám spoustu věcí, které chci udělat. Svoje ambice jsem neztratil a mám stále sny!  A mně se sny plní!

Co považujete v životě za nejdůležitější?
Zdraví! Když mi bylo třicet, tak jsem ze dne na den ochrnul. Čistil jsem si zuby, najednou jsem upadl  na zem a necítil jsem nohy. Prognóza byla hrozná. Zůstalo mi nefunkční tělo, měl jsem problémy, panické záchvaty. Potom jsem prožil něco neskutečného a vím, že to bude znít bizardně. Kdyby mi někdo říkal, že existují zázraky, tak bych mu možná řekl, že je blázen. Odjel jsem do Lurd a od té doby nemám žádný problém. Všechno zmizelo. Byli tam lidi na vozíčkách, byli na tom hodně špatně. Tam zjistíte, že každý něco znamená a každý je výjimečný. To se musí zažít. Můj žebříček hodnot se převrátil naruby.

Komu předáte své know how?
Když se něco naučíte, tak si to nechcete nechat sám pro sebe. Mám svoji vlastní akademii, kde školím kadeřníky. Dneska bych mohl mít luxusní salon na Pařížské ulici, krásné peníze a být bez starostí. Pro mě je daleko víc naplňující, že mám salon, skvělé kolegy, že tu mám atmosféru, kavárnu, akademii, a že to posouvám dál. Jsem navíc velký požitkář. Narodil jsem se ve znamení býka, kdy začíná pražské jaro. Miluji všechny požitky, smysly, hudbu, jídlo, pití… pro mě je požitkářství součástí života a mnohem víc se to užívám, když můžu s někým.

Díváte se rád do budoucnosti?
Jsem věřící člověk. Jednou v životě jsem byl u kartářky. Byl jsem u cikánky, která mi předpověděla slávu, úspěšnost, a doslova řekla, že budu mít „prdel furt v luftě“.  A měla pravdu. Každých čtrnáct dní sedím v letadle, protože částečně žiju ve Španělsku. Tehdy jsem žil v Brně a v Plzni a dneska v Praze. Nahlížet do budoucnosti nechci. Myslím si, že málo žijeme přítomností. Hodně se ohlížíme do minulosti, málo žijeme přítomností a hodně koukáme do budoucnosti.

 

V případě dotazů nás kontaktujte

Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Další informace